Jana Sopóci

Stárnutí a smrt

Posted on by Jana Sopóci

Stárnutí a smrt

jako součást života

Čím starší jsme, tím víc chceme být mladší…nebo alespoň tak vypadat. Nevím, jak to mají muži, ale my ženy si s tím dáváme práci a máme na to celkem dost nástrojů. Barvíme si vlasy, a to nejen aby nebyly vidět šediny, nanášíme vrstvy make-upu nebo podstupujeme drahý invazivní zákrok. Já osobně jsem podědila “věčné” geny. 🧬Vlastně skoro nestárnu. Moje babička neměla vrásky a v sedmdesáti letech vypadala na padesát. Já jsem se narodila deset let před revolucí, mám dvě dospělé dcery, třetí dospívá a neustále mi klienti, prodavači atd. říkají “slečno”. Spočítejte si sami, jak jsem stará (mladá 🙂

Proč zde rovnou nenapíšu kolik je mi let? Mně nevadí říkat svůj věk, naopak. Říkám to celkem často, např. když jsou lidé skoro až šokováni, že mám dospělé děti. Není mi (stále) příjemné, když mi cizí lidé tykají, protože si myslí, že jsem středoškolačka. Dalším důvodem, proč to zde nenapíšu na rovinu, je kulturně společenská zásada, abych tak řekla. Věk se přeci neříká! 🙂 Není slušné se na něj ptát, tak proč ho říkat. Já se však ptám, proč si nechceme přiznat, že stárneme? Proč se stáří nestává chloubou a výsadou, ale naopak něčím ubohým, handicapem, něčím, za co je třeba se stydět? Být hrdý na to, že mám šediny, že mám už pár desítek let zkušeností za sebou, není zrovna v módě. K naší škodě. Nepřekvapil by nás pak přirozený konec života. Smrt. 🪦

genealogie


Již skoro dvacet let se zabývám genealogií a neustále narážím na různě nešťastné, předčasné umírání jednotlivých členů v každé generaci po celá staletí. Z deseti narozených dětí se dožije dospělosti jen (při nejlepším) pět z nich. Maminka zemře brzy po porodu jednoho z dětí, tatínek se ihned ožení znovu a po narození dalšího dítěte umírá tentokrát živitel rodiny… Smrt byla součástí každodenního života našich předků. Pozoruji, že naší už není. Pro nás se smrt stala něčím hrozným, děsivým, nespravedlivým, šokujícím. Něčím, co nechceme vidět a trápit se s tím. Naši blízcí umírají v neosobních nemocnicích nebo někde o samotě. A zpráva o zemřelém šokuje celou rodinu a sousedy v širokém okolí.

Zkusme začít naplno vnímat své tělo, nejen mysl. Přijměme se takoví, jací jsme. Zjistíme, že stárnutí je výhoda. Třeba se nebudeme tak litovat, nebudeme cítit tu nespravedlnost stárnutí a nemocí a dovolíme si prožívat klid, pokoj, přijetí, vděčnost, která může (a to je vyzkoušené) i léčit. Udělejme sami se sebou experiment. Přijměme se, buďme vděční, na nic si nestěžujme, hoďme se do klidu, nespěchejme a nesnažme se být někým, kdo nejsme.

K tomuto článku mě inspiroval příspěvek na LinkedIn od Veronika Málková a její 100% natural melír. I když šediny nejsou rozhodně známkou stáří. Jak vidíme u Veroniky 😍. I hodně mých přátel je v produktivním věku šedivých… O přijetí stáří jsem chtěla psát již dříve. Přijetí těla a jeho nutných zákonitostí a vším, co k tomu patří učí například Čchi-kung…

Tento článek najdete i na LinkedIn zde >>, kde můžete přidávat komentáře.

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

Jana Sopóci

Náš předek jako pacient

Posted on by Jana Sopóci

Náš předek jako pacient

Při sestavování rodokmenu a rodové historie nás samozřejmě zajímá i příčina a okolnosti úmrtí našeho předka. Díky digitalizaci matričních knih (narozených, oddaných a zemřelých) můžeme nahlížet do záznamů o úmrtí, kde se dozvíme nejen datum a místo, ale také (většinou) příčinu úmrtí. Někdy zapisovatel do matrik dopíše i číslo ohledacího listu. Toto se ale týká záznamů o úmrtí většinou jen do počátku 20. století.

Mladší záznamy o našem zemřelém předkovi musíme hledat na současných matričních úřadech, kde jsou ještě takové matriční knihy uloženy. Pokud jsme přímými předky hledané osoby, můžeme si o záznam příslušný matriční úřad požádat.

Pro 20. a 21. století ale máme ještě další možnosti, kde hledat informace o úmrtí našeho předka. Chceme-li detailnější popis příčiny úmrtí, například kvůli genetickým chorobám apod., můžeme se obrátit na zdravotnické zařízení, kde byl náš zemřelý předek před svou smrtí v péči.

Zdravotní dokumentaci vede a uchovává ten, kdo zdravotní službu poskytl. Dohledat se tedy dá v příslušném zdravotnickém zařízení. Ovšem jsou tam nějaké ochraně lhůty a doby skartace. Je tedy možné, že budete-li hledat zdravotní kartu svého předka, který zemřel před 50 lety, že již bude skartovaná. Doporučuji se tedy zeptat u ošetřujícího lékaře či v nemocnici, kde byl pacient veden. Pokud váš předek/pacient nevyslovil nějaký konkrétní zákaz sdělování informací o svém zdravotním stavu, neměl by být s nahlédnutím do karty a pořízením fotokopie problém.

Jana Sopóci

Otisk našich genů

Posted on by Jana Sopóci

Otisk našich genů

My nevíme, kde všude a jak se tiskly naše geny. Nevíme, jen tušíme. Náš život je toho dokladem, i když ale ve skutečnosti nám “toho” náš život může dát mnohem víc.

To, co netušíme, je jaké máme možnosti. Naši předci nám svým umem, svou moudrostí, po generace zdokonalovanou profesí, životními zkušenostmi, návyky, ale i zlozvyky, dali mnohé věnem.

K naší škodě o tom ale nemáme ani tušení. Tyto dary nikdy nevyužijeme a nepostavíme si svůj život na mnohem lepších základech. A nikdy nevystavíme další mohutnější zdi, které by byly připraveny pro naše děti a pak i jejich děti.

Co tím myslím? Tak například:

Totalitní režim minulého století doslova pozabíjel po generace předávaná řemesla a profese. To, co budovala šlechta po staletí přišlo vniveč. To, co budoval nejprve malý sedlák, který se stal o několik desítek až stovek let velkým sedlákem čili gruntovníkem, je (většinou) pryč. Co nám tu zůstalo?

Život v 21. století je umělý a chaotický. Přináší tolik psychických a fyzických nemocí, že svůj život nemůžeme žít plnohodnotně a spokojeně. Nevíme, kdo jsme.

Jen považme, jak pyšný byl syn a koneckonců i otec, když přebíral rodový statek se všemi polnostmi a “vážeností” v obci. Jak “snadné” mohlo být a jistě bylo, učení se profesi, dejme tomu kovářské, když synek celý život vyrůstal pod dvěmi generacemi kovářů…

Díky Bohu za to, že v posledních letech se v naší ekonomice (zatím asi jen morálně), podporují rodinné podniky a firmy. Již jsem pár článků zachytila. (Forbes,…) Ale stále jsme na začátku. Není to totiž jen o předávání firmy svým dětem, je to také o výchově a rodinných tradicích, protože “zemře-li” láskyplná (ale i přísná) výchova a převáží-li vliv sociálních sítí a počítačů na naše děti, nebudou naši potomci chtít být součástí rodinné “práce” (ano, práce, nic není zadarmo). Děti vyrůstající za pomoci Facebooku a počítačových her totiž neumějí v dnešním světě přežít. Ale to by bylo na jiný článek 🙂

Co tedy s těmi geny?

Tak například jeden z mých rodů z matčiny strany vykonával nejméně po 300 let profesi “uměleckou kovařinu”. Někdy na počátku průmyslové revoluce u nás (polovina 19. století) se v tomto rodě řemeslo vytrácí. O 120-170 let později (20. a 21. st.) se začala řemeslná zdatnost projevovat. Ovšem využita k obživě nebyla. Až nyní snad, protože jsme se s manželem rozhodli své dcery v tomto směru podporovat, již jsou vidět výsledky, které budou mít v jejich životě velký vliv. 

Nejstarší dcera bude letos maturovat na umělecko průmyslové střední škole, obor “malba” (a příjímá již menší zakázky), prostřední dcera studuje také na podobné škole… navíc má vlohy ke čtení starých písem (již od jejích 15 let)… zvláštní, ne? Čtení starých písem je můj profesní obor… 😀 a naučit se číst v matričních knihách mají problémy i studenti vysokých škol.

Škoda, že naši předci většinou neuměli psát a nemohli nám tu zanechat ještě i písemný odkaz, nejen ten “genetický”. Taková rodinná kronika by přišla vhod, nemyslíte? Dozvěděli bychom se ledascos. 

Facebook Linkedin
Jana Sopóci

Jak sestavit rodokmen

Sestavení rodokmenu, pokud se vezme za ten jednoduchý konec, lépe řečeno začátek, není až tak složitá záležitost.

Jana Sopóci

Dostávám hodně dotazů tohoto typu: “Jak sestavit rodokmen”, “Jak začít s rodokmenem“, “Ztrácím se v tom“, “Čím mám začít” apod. Tyto otázky jsou pro mne signálem dvojího druhu.

Za prvé mi to říká, že musím poptávce mých klientů po “samo-bádání” vyjít vstříc, a to i přesto, že dnes je na trhu řada genealogických publikací a stále nové vycházejí. Říkám si, kde je chyba a zjišťuji díky zpětné vazbě, kterou mám od mých klientů, že dostupné publikace jsou buď moc odborné nebo prostě zahlcují čtenáře-badatele přemírou informací, ze kterých se mu hned na začátku jeho bádání zatočí hlava. (Ne všechny publikace samozřejmě.)

Za druhé, musím já vyjít ze své komfortní zóny a takovým badatelům, co touží hledat sami, začít dělat mentora/kouče, aby mohli tou dobrodružnou cestou za svými předky jít “skoro” sami. (Mentoring klub běží již od ledna tohoto roku.) Ale to až v jiném článku.

Samotné sestavení rodokmenu, pokud se vezme za ten jednodušší konec, lépe řečeno začátek, není až tak složitá záležitost. Jen je potřeba dodržovat určitá “pravidla” (vysvětím za chvilku, co tím myslím), být trpělivý a logicky uvažovat.

“Sestavení rodokmenu, pokud se to vezme za ten jednodušší konec, lépe řečeno začátek, není až tak složitá záležitost.”

Když jsem začínala s pátráním po mých předcích já (teprve jako amatér), učila jsem se za pochodu a následovala jsme rady, které jsem si před 15 lety vyhledala na internetu a ve starších pubikacích o sestavování rodokmenu, které byly tehdy k dostání. Stejně tak tomu bylo i s učením se umění číst stará písma. Postupovala jsem pomalu a nevzdávala jsem se. 

Od začátku jsem ale intuitivně dodržovala jedno nepsané pravidlo, o kterém jsem ještě netušila, že existuje a že ho budu své klienty později učit. Pátrala jsem po předcích totiž systematiky od jednoho předka ke druhému a vždy jsem si pravdivost údaje ověřovala v dalších archiváliích. A to se mi vyplatilo. Snažila jsem se totiž vyhledat všechny dostupné informace o jednom každém předkovi, tedy nejen záznamy narození, ale i oddavky a úmrtí. Pak jsem také objížděla okresní archivy a zjišťovala informace ze sčítání obyvatel (cca 1850-1921), tedy samozřejmě, pokud se dochovala. (Dnes jsou již zčásti digitalizované.) Tam jsem se totiž dozvěděla o daném předku ještě více informací než z matričních knih. To vše nám dá jistotu, že jsme na správné stopě a zavede nás to na stopu další, dále do minulosti. Pátrání je pak paradoxně rychlejší.

3D strom
brožura JSR mock04 (kopie)
E-kniha Rodokmen pomocí internetu
Lekce švabachu, kurent v praxi

Platí to například i tehdy, pokud začínáme pátrat od naší prababičky o které víme (myslíme si, že víme) z doslechu, kdy a kde se narodila, tak začneme hledat rovnou její rodiče. Ale to je právě ta chyba. Často, a věřte mi, setkávám se s tím opravdu často, jsou informace “z doslechu” zavádějící, nepravdivé nebo nepřesné. A tak se může stát, že rodiče prababičky prostě nenajdeme, protože hledáme na špatném místě a ve špatném čase. Ovšem když si nejprve ověříme (a vyhledáme) údaje o parababiččině narození nebo alespoň oddavkách či zápis ze sčítání obyvatel, dozvíme se skutečné informace o jejím původu. Nebudeme pak muset zbytečně a zdlouhavě pátrat někde úplně jinde, v jiném farním úřadě a v jiné matriční knize.

Dalším důležitým pravidlem je přečíst, případně přeložit si celý vyhledaný záznam (popřípadě rodný list prababičky). Často se totiž spokojíme jen se jmény rodičů a jejich profesí, ale další text na dokumentu již nevnímáme, přitom zde jsou ukryté mapy pokladů, klíče k dalšímu pátrání. Podrobněji o tom v mém e-booku Rodokmen pomocí internetu. Nebo také částečně jen v e-booku zdarma Jak sestavit rodokmen.

Pak jsem si pro samo-badatele připravila kurz “Lekce švabachu, kurent v praxi”, který bude začínat 2. července 2019 a bude probíhat on-line. Místa v něm jsou omezená. Více se můžete dozvědět zde. Nyní ještě v předprodeji.

Najdete mne také na sociálních sítích

Facebook Linkedin Instagram

Další články