Rubrika: Články

Čím starší jsme, tím víc chceme být mladší…nebo alespoň tak vypadat. Nevím, jak to mají muži, ale my ženy si s tím dáváme práci a máme na to celkem dost nástrojů. Barvíme si vlasy, a to nejen aby nebyly vidět šediny, nanášíme vrstvy make-upu nebo podstupujeme drahý invazivní zákrok. Já osobně jsem podědila “věčné” geny. Vlastně skoro nestárnu. Moje babička neměla vrásky a v sedmdesáti letech vypadala na padesát. Já jsem se narodila deset let před revolucí, mám dvě dospělé dcery, třetí dospívá a neustále mi klienti, prodavači atd. říkají “slečno”. Spočítejte si sami, jak jsem stará (mladá 🙂

Proč zde rovnou nenapíšu kolik je mi let? Mně nevadí říkat svůj věk, naopak. Říkám to celkem často, např. když jsou lidé skoro až šokováni, že mám dospělé děti. Není mi (stále) příjemné, když mi cizí lidé tykají, protože si myslí, že jsem středoškolačka. Dalším důvodem, proč to zde nenapíšu na rovinu, je kulturně společenská zásada, abych tak řekla. Věk se přeci neříká! 🙂 Není slušné se na něj ptát, tak proč ho říkat. Já se však ptám, proč si nechceme přiznat, že stárneme? Proč se stáří nestává chloubou a výsadou, ale naopak něčím ubohým, handicapem, něčím, za co je třeba se stydět? Být hrdý na to, že mám šediny, že mám už pár desítek let zkušeností za sebou, není zrovna v módě. K naší škodě. Nepřekvapil by nás pak přirozený konec života. Smrt.

Porod a narození dítěte je pro ženu 21. století velmi důvěrným a osobním momentem jejího života. V posledních letech se tento okamžik těší velké pozornosti ze strany veřejnosti. Společnost dospěla k bodu, kdy se žena může rozhodnout, zda chce rodit obklopena přístroji a zdravotnickým personálem v bílých pláštích nebo zvolit variantu domácího porodu za pomoci odborné porodní asistentky. My se nebudeme zamýšlet nad tím, která z variant je pro ženu vhodnější či bezpečnější, ale soustředíme se na úlohu školené porodní asistentky či spíše na její předchůdkyni – porodní bábu. Při pátrání v matričních záznamech o narození našich předků nezřídka narazíme na jména žen, které při narození dítěte v minulosti hrály nemalou roli. Jak trnitá byla cesta od porodní báby k dnešní porodní asistentce?

Co svět světem stojí, děti se rodily ve všech dobách. Profese porodních bab je zaznamenána již ve Starém zákoně. Ve starověku jsou vysledovány doklady o pomocnicích při porodu již u nejstarších civilizací. Jednalo se o povolání výhradně ženské, lékaři svou účast omezovali výhradně na porody s komplikacemi. Ve starověku je doložena také znalost a aktivní používání císařského řezu, ale pouze pro vyjmutí plodu z těla právě zemřelé ženy. U živých rodiček byl tento úkon lékaři prováděn pouze výjimečně od konce 16. století a jako jediné narkotikum byl používán tvrdý alkohol. V Itálii byla roku 1582 zveřejněna zpráva o devíti takto řešených porodech s jediným přežitím rodičky.

Je zřejmé, že porodnictví patří k nejstarším zdravotnickým oborům. Nicméně současně používaný termín porodní asistence je poměrně nedávný, svůj původní název tento obor v češtině odvozoval od slovesa babiti – roditi, tedy babictví. Středověká lékařská věda, jejíž lékaři se vzdělávali v katedrálních školách a později na univerzitách, se porodnictvím a gynekologií nezabývala. Jedinou pomocnicí ženě při porodu zůstávala porodní bába. Babictví se stává řemeslem. Ženy, které se k němu hlásí, ke svému „vzdělání“ přicházejí nejčastěji na základě ústně předávaných informací a přímou účastí u porodu jako asistentky starší kolegyně, která si tímto způsobem „vychovávala“ svou nástupkyni.