fbpx

Stárnutí a smrt

jako součást života

Čím starší jsme, tím víc chceme být mladší…nebo alespoň tak vypadat. Nevím, jak to mají muži, ale my ženy si s tím dáváme práci a máme na to celkem dost nástrojů. Barvíme si vlasy, a to nejen aby nebyly vidět šediny, nanášíme vrstvy make-upu nebo podstupujeme drahý invazivní zákrok. Já osobně jsem podědila “věčné” geny. 🧬Vlastně skoro nestárnu. Moje babička neměla vrásky a v sedmdesáti letech vypadala na padesát. Já jsem se narodila deset let před revolucí, mám dvě dospělé dcery, třetí dospívá a neustále mi klienti, prodavači atd. říkají “slečno”. Spočítejte si sami, jak jsem stará (mladá 🙂

Proč zde rovnou nenapíšu kolik je mi let? Mně nevadí říkat svůj věk, naopak. Říkám to celkem často, např. když jsou lidé skoro až šokováni, že mám dospělé děti. Není mi (stále) příjemné, když mi cizí lidé tykají, protože si myslí, že jsem středoškolačka. Dalším důvodem, proč to zde nenapíšu na rovinu, je kulturně společenská zásada, abych tak řekla. Věk se přeci neříká! 🙂 Není slušné se na něj ptát, tak proč ho říkat. Já se však ptám, proč si nechceme přiznat, že stárneme? Proč se stáří nestává chloubou a výsadou, ale naopak něčím ubohým, handicapem, něčím, za co je třeba se stydět? Být hrdý na to, že mám šediny, že mám už pár desítek let zkušeností za sebou, není zrovna v módě. K naší škodě. Nepřekvapil by nás pak přirozený konec života. Smrt. 🪦

genealogie


Již skoro dvacet let se zabývám genealogií a neustále narážím na různě nešťastné, předčasné umírání jednotlivých členů v každé generaci po celá staletí. Z deseti narozených dětí se dožije dospělosti jen (při nejlepším) pět z nich. Maminka zemře brzy po porodu jednoho z dětí, tatínek se ihned ožení znovu a po narození dalšího dítěte umírá tentokrát živitel rodiny… Smrt byla součástí každodenního života našich předků. Pozoruji, že naší už není. Pro nás se smrt stala něčím hrozným, děsivým, nespravedlivým, šokujícím. Něčím, co nechceme vidět a trápit se s tím. Naši blízcí umírají v neosobních nemocnicích nebo někde o samotě. A zpráva o zemřelém šokuje celou rodinu a sousedy v širokém okolí.

Zkusme začít naplno vnímat své tělo, nejen mysl. Přijměme se takoví, jací jsme. Zjistíme, že stárnutí je výhoda. Třeba se nebudeme tak litovat, nebudeme cítit tu nespravedlnost stárnutí a nemocí a dovolíme si prožívat klid, pokoj, přijetí, vděčnost, která může (a to je vyzkoušené) i léčit. Udělejme sami se sebou experiment. Přijměme se, buďme vděční, na nic si nestěžujme, hoďme se do klidu, nespěchejme a nesnažme se být někým, kdo nejsme.

K tomuto článku mě inspiroval příspěvek na LinkedIn od Veronika Málková a její 100% natural melír. I když šediny nejsou rozhodně známkou stáří. Jak vidíme u Veroniky 😍. I hodně mých přátel je v produktivním věku šedivých… O přijetí stáří jsem chtěla psát již dříve. Přijetí těla a jeho nutných zákonitostí a vším, co k tomu patří učí například Čchi-kung…

Tento článek najdete i na LinkedIn zde >>, kde můžete přidávat komentáře.

Já (v pravo) a má prostřední dcera Sára, foto z roku 2019

Napsat komentář

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.

Bc. Jana Sopóci

Bc. Jana Sopóci