fbpx

Otisk našich genů

My nevíme, kde všude a jak se tiskly naše geny. Nevíme, jen tušíme. Náš život je toho dokladem, i když ale ve skutečnosti nám “toho” náš život může dát mnohem víc.

To, co netušíme, je jaké máme možnosti. Naši předci nám svým umem, svou moudrostí, po generace zdokonalovanou profesí, životními zkušenostmi, návyky, ale i zlozvyky, dali mnohé věnem.

K naší škodě o tom ale nemáme ani tušení. Tyto dary nikdy nevyužijeme a nepostavíme si svůj život na mnohem lepších základech. A nikdy nevystavíme další mohutnější zdi, které by byly připraveny pro naše děti a pak i jejich děti.

Co tím myslím? Tak například:

Totalitní režim minulého století doslova pozabíjel po generace předávaná řemesla a profese. To, co budovala šlechta po staletí přišlo vniveč. To, co budoval nejprve malý sedlák, který se stal o několik desítek až stovek let velkým sedlákem čili gruntovníkem, je (většinou) pryč. Co nám tu zůstalo?

Život v 21. století je umělý a chaotický. Přináší tolik psychických a fyzických nemocí, že svůj život nemůžeme žít plnohodnotně a spokojeně. Nevíme, kdo jsme.

Jen považme, jak pyšný byl syn a koneckonců i otec, když přebíral rodový statek se všemi polnostmi a “vážeností” v obci. Jak “snadné” mohlo být a jistě bylo, učení se profesi, dejme tomu kovářské, když synek celý život vyrůstal pod dvěmi generacemi kovářů…

Díky Bohu za to, že v posledních letech se v naší ekonomice (zatím asi jen morálně), podporují rodinné podniky a firmy. Již jsem pár článků zachytila. (Forbes,…) Ale stále jsme na začátku. Není to totiž jen o předávání firmy svým dětem, je to také o výchově a rodinných tradicích, protože “zemře-li” láskyplná (ale i přísná) výchova a převáží-li vliv sociálních sítí a počítačů na naše děti, nebudou naši potomci chtít být součástí rodinné “práce” (ano, práce, nic není zadarmo). Děti vyrůstající za pomoci Facebooku a počítačových her totiž neumějí v dnešním světě přežít. Ale to by bylo na jiný článek 🙂

Co tedy s těmi geny?

Tak například jeden z mých rodů z matčiny strany vykonával nejméně po 300 let profesi “uměleckou kovařinu”. Někdy na počátku průmyslové revoluce u nás (polovina 19. století) se v tomto rodě řemeslo vytrácí. O 120-170 let později (20. a 21. st.) se začala řemeslná zdatnost projevovat. Ovšem využita k obživě nebyla. Až nyní snad, protože jsme se s manželem rozhodli své dcery v tomto směru podporovat, již jsou vidět výsledky, které budou mít v jejich životě velký vliv. 

Nejstarší dcera bude letos maturovat na umělecko průmyslové střední škole, obor “malba” (a příjímá již menší zakázky), prostřední dcera studuje také na podobné škole… navíc má vlohy ke čtení starých písem (již od jejích 15 let)… zvláštní, ne? Čtení starých písem je můj profesní obor… 😀 a naučit se číst v matričních knihách mají problémy i studenti vysokých škol.

Škoda, že naši předci většinou neuměli psát a nemohli nám tu zanechat ještě i písemný odkaz, nejen ten “genetický”. Taková rodinná kronika by přišla vhod, nemyslíte? Dozvěděli bychom se ledascos.