Porod a narození dítěte je pro ženu 21. století velmi důvěrným a osobním momentem jejího života. V posledních letech se tento okamžik těší velké pozornosti ze strany veřejnosti. Společnost dospěla k bodu, kdy se žena může rozhodnout, zda chce rodit obklopena přístroji a zdravotnickým personálem v bílých pláštích nebo zvolit variantu domácího porodu za pomoci odborné porodní asistentky. My se nebudeme zamýšlet nad tím, která z variant je pro ženu vhodnější či bezpečnější, ale soustředíme se na úlohu školené porodní asistentky či spíše na její předchůdkyni – porodní bábu. Při pátrání v matričních záznamech o narození našich předků nezřídka narazíme na jména žen, které při narození dítěte v minulosti hrály nemalou roli. Jak trnitá byla cesta od porodní báby k dnešní porodní asistentce?
Co svět světem stojí, děti se rodily ve všech dobách. Profese porodních bab je zaznamenána již ve Starém zákoně. Ve starověku jsou vysledovány doklady o pomocnicích při porodu již u nejstarších civilizací. Jednalo se o povolání výhradně ženské, lékaři svou účast omezovali výhradně na porody s komplikacemi. Ve starověku je doložena také znalost a aktivní používání císařského řezu, ale pouze pro vyjmutí plodu z těla právě zemřelé ženy. U živých rodiček byl tento úkon lékaři prováděn pouze výjimečně od konce 16. století a jako jediné narkotikum byl používán tvrdý alkohol. V Itálii byla roku 1582 zveřejněna zpráva o devíti takto řešených porodech s jediným přežitím rodičky.
Je zřejmé, že porodnictví patří k nejstarším zdravotnickým oborům. Nicméně současně používaný termín porodní asistence je poměrně nedávný, svůj původní název tento obor v češtině odvozoval od slovesa babiti – roditi, tedy babictví. Středověká lékařská věda, jejíž lékaři se vzdělávali v katedrálních školách a později na univerzitách, se porodnictvím a gynekologií nezabývala. Jedinou pomocnicí ženě při porodu zůstávala porodní bába. Babictví se stává řemeslem. Ženy, které se k němu hlásí, ke svému „vzdělání“ přicházejí nejčastěji na základě ústně předávaných informací a přímou účastí u porodu jako asistentky starší kolegyně, která si tímto způsobem „vychovávala“ svou nástupkyni.
Vzdělání porodních bab v době vlády Karla IV. se ihned po založení univerzity nesoucí jeho jméno omezovalo pouze na teoretické pojednání o porodu bez možnosti praktického cvičení v odborném prostředí. Anatomii a chirurgii totiž přednášeli výlučně jen profesoři, kteří náleželi k duchovnímu stavu. Postavení porodních bab bylo vedle vzdělaných lékařů této doby velmi tíživé, protože byly zpravidla negramotné. Poněkud odlišná byla situace v Belgii a Německu, kde od 15. století měly porodní báby možnost získat certifikát, který potvrzoval jejich působení v této živnosti. Obecně však byla ve venkovských oblastech úroveň poskytované péče často velmi nízká a její poskytovatelky zcela neorganizované.
První učebnice pro potřeby porodních bab přicházejí na počátku 16. století. Tou první je dílo městského lékaře Eucharia Roesslina z roku 1512, které známe pod názvem Růžová zahrada pro těhotné ženy a porodní báby. V českém prostředí jen o pár let později, konkrétně v roce 1519, vychází první česká učebnice pro porodní báby nesoucí název „Zpráwa a nauczenie žienam tiehotny a babam pupkořeznym netolikoprospessna, ale také potrzebna“ a další česká kniha z pera Matouše Wolkenbergera s názvem „Růžová zahrádka plodných žen“.
Významným milníkem v rozvoji porodnické péče na našem území bylo období tereziánských reforem. Jednou ze zásadních změn bylo nařízení, které ukládalo stávajícímu univerzitnímu profesorovi anatomie, aby přednášel porodnictví nejen studentům z řad budoucích mediků a chirurgů, ale také porodním bábám. Venkovské báby začaly být vzdělávány alespoň v teoretické rovině a musely být přezkoušeny krajským ranhojičem. Roku 1753 vydala císařovna Marie Terezie Generální řád pro Království české, který upravoval i babictví. Napříště byly porodní báby přísně zkoušené zemskou komisí a těm, které zkoušku úspěšně složily, bylo dovoleno nosit označení v podobě odznaku, čímž se lišily od bab bez vykonané zkoušky.
Roku 1811 byl jmenován profesorem porodnictví na pražské lékařské fakultě Antonín Jungmann, bratr proslaveného Josefa Jungmanna. Založil moderní rozsáhlou knihovnu, přednášel česky i německy a pod jeho vedením pražská porodnická škola dosáhla evropské prestiže. Za jeho působení prošlo klinikou a porodnicí u Apolináře přes osm tisíc porodních bab. K jejich vzdělávání přispěly v nemalé míře i Jungmannovy učebnice, zejména Úvod k babení z roku 1804. Poprvé měly české porodní báby možnost seznámit se s podrobným spiskem, který jim přinesl rady lékaře o průběhu porodu a o možných komplikacích. Kniha byla opakovaně vydávána.
V roce 1850 se oddělila výuka porodnictví pro lékaře a porodní báby na dvě samostatné kliniky. Vystřídala se zde řada významných odborníků, za všechny musíme zmínit Václava Rubešku, který se stal profesorem na „babické škole“ v roce 1892 a je právem považován za zakladatele českého porodnictví. Za třicet let svého působení vychoval na pět tisíc porodních bab, které pokládal za důležitý spojovací prvek mezi rodičkou a lékařem. Porodnictví pro babičky z roku 1893 se stalo dalším významným odborným příspěvkem pro vzdělávání budoucích porodních bab.
Z výše uvedeného je zřejmé, že 19. století a zejména jeho druhá polovina, přináší výrazný posun v možnosti stát se odborně vzdělanou porodní bábou. Od roku 1852 bylo možné na pražské univerzitě absolvovat čtyřměsíční teoreticko-praktický kurz. Položme si nyní otázku, kdo byly ony ženy, které se rozhodly vydat se ve svém životě touto cestou? Jak píše ve své diplomové práci Kristýna Kubíčková, ženy, které se rozhodly k vykonávání placené práce obvykle pocházely ze středních či nižších sociálních vrstev, řemeslnických rodin, a k tomuto rozhodnutí je vedla nepříznivá ekonomická situace jich samotných případně jejich rodiny. Obvykle se jim dostalo základního vzdělání, které bylo předpokladem pro další vzdělávání, a právě proto mohly usilovat o profesi porodní báby. Nezřídka se jednalo o vdovy, které po smrti manžela musely samy uživit rodinu. Protože neměly dostatek finančních prostředků na zaplacení babického kurzu (cca 60 zlatých na diplom, knihy a nástroje), v jehož úspěšném absolvování spatřovaly šanci na uživení, často se obracely na úřady lokální samosprávy oblasti, v níž žily. Mezi žadatelkami o studium se ale nacházely i ženy provdané, a tedy určitým způsobem zajištěné. O jejich motivacích lze pouze spekulovat, nicméně je zřejmé, že v tomto období nebylo pro ženy jednoduché nalézt možnost, jak rodině významněji ekonomicky prospět.
Jaká byla „pracovní náplň“ porodní báby? Je mylné si myslet, že přicházela až k samotnému porodu. Václav Rubeška toto specifikuje ve své příručce Porodnictví pro babičky. Zde se mimo jiné uvádí, že:
Dle autora má být porodní bába ochotná, úslužná, ale ne vtíravá. Dále vyjmenovává povinnosti a úkony, které bába vykonává při samotném porodu. Tím ale pomoc porodní báby nekončí. V době šestinedělí má novopečenou matku navštěvovat každý den, dle potřeby i dvakrát denně, a to až do chvíle, kdy je matka schopná se bez obtíží o dítě postarat sama. Pokud se objevily u novorozence nějaké komplikace i po této době, nahrazovaly babičky do jisté míry i kojenecké a dětské ošetřovatelky. Přesné sazby za porod a ošetření nám nejsou známy, můžeme se však domnívat, že výdělek porodní báby závisel na ekonomické situaci její klientely. Porodní báby často pracovaly, dokud jim vlastní zdraví dovolilo. Důvodem byl vedle s léty rostoucí zkušeností i fakt hrozby nezajištěnosti ve stáří a nemoci. Vznikaly tak spolky, zakládané porodními bábami, pro případ nemoci a stáří, do nějž členky měsíčně přispívaly drobnou částkou.
Ženy vždy pomáhaly jiným ženám ve chvíli, kdy na svět přichází nový život. Porod byl po staletí výlučně ženskou záležitostí, neboť muž u porodu byl prostě tabu. A podle církevních pravidel mohl mít navíc neblahý vliv na ctnost vdaných žen…
Zdroje:
Monika BOUDOVÁ, Celoživotní vzdělávání v porodní asistenci, České Budějovice, 2011, bakalářská práce (Bc.), JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH, Zdravotně sociální fakulta.
Antonín DOLEŽAL a kol., Evropa – kolébka vědeckého porodnictví, Praha 2009.
Antonín DOLEŽAL, Od babictví k porodnictví, Praha 2001.
Martina HALÍŘOVÁ, Důvěra, úcta, mravnost: tři nezbytné atributy porodní báby, Dějiny a současnost Roč. 39, č. 10 (2017), s. 17-19.
Kristýna KUBÍČKOVÁ, Babická práce v pacovské farnosti ve druhé polovině 19. století, Praha Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie 2015, diplomová práce, dostupné z https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84130
Jitka MEINDLSCHMIDOVÁ, Historie babictví, vzdělávání porodních asistentek [online]. Praha : Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 2007, dostupné také z https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/23122/
Aleš ROZTOČIL a kol., Porodnictví, Brno 2001.
Václav RUBEŠKA, Porodnictví pro babičky, Praha 1903.
Vojtěch VYŠÍN, Babictví, učebná kniha o porodnictví pro báby porodní, Olomouc 1888.
Daniela TINKOVÁ, Zrození porodnice v osvícenské Evropě, Praha 2010.
https://www.wikiskripta.eu/w/Historie_babictv%C3%AD_a_porodn%C3%AD_asistence_ve_sv%C4%9Bt%C4%9B