Babictví

Babictví

aneb porodnictví v časech minulých

Porod a narození dítěte je pro ženu 21. století velmi důvěrným a osobním momentem jejího života. V posledních letech se tento okamžik těší velké pozornosti ze strany veřejnosti. Společnost dospěla k bodu, kdy se žena může rozhodnout, zda chce rodit obklopena přístroji a zdravotnickým personálem v bílých pláštích nebo zvolit variantu domácího porodu za pomoci odborné porodní asistentky. My se nebudeme zamýšlet nad tím, která z variant je pro ženu vhodnější či bezpečnější, ale soustředíme se na úlohu školené porodní asistentky či spíše na její předchůdkyni – porodní bábu. Při pátrání v matričních záznamech o narození našich předků nezřídka narazíme na jména žen, které při narození dítěte v minulosti hrály nemalou roli. Jak trnitá byla cesta od porodní báby k dnešní porodní asistentce?


Co svět světem stojí, děti se rodily ve všech dobách. Profese porodních bab je zaznamenána již ve Starém zákoně. Ve starověku jsou vysledovány doklady o pomocnicích při porodu již u nejstarších civilizací. Jednalo se o povolání výhradně ženské, lékaři svou účast omezovali výhradně na porody s komplikacemi. Ve starověku je doložena také znalost a aktivní používání císařského řezu, ale pouze pro vyjmutí plodu z těla právě zemřelé ženy. U živých rodiček byl tento úkon lékaři prováděn pouze výjimečně od konce 16. století a jako jediné narkotikum byl používán tvrdý alkohol. V Itálii byla roku 1582 zveřejněna zpráva o devíti takto řešených porodech s jediným přežitím rodičky.


Je zřejmé, že porodnictví patří k nejstarším zdravotnickým oborům. Nicméně současně používaný termín porodní asistence je poměrně nedávný, svůj původní název tento obor v češtině odvozoval od slovesa babiti – roditi, tedy babictví. Středověká lékařská věda, jejíž lékaři se vzdělávali v katedrálních školách a později na univerzitách, se porodnictvím a gynekologií nezabývala. Jedinou pomocnicí ženě při porodu zůstávala porodní bába. Babictví se stává řemeslem. Ženy, které se k němu hlásí, ke svému „vzdělání“ přicházejí nejčastěji na základě ústně předávaných informací a přímou účastí u porodu jako asistentky starší kolegyně, která si tímto způsobem „vychovávala“ svou nástupkyni.

„Vlastní porodní báby u nás byly již od 14. století, jejich manželům se říkalo babáci. Žena mohla oprávněně vykonávat babictví zcela samostatně až po čtyřleté spolupráci se starší bábou. Při zrození nového života postupovala s pomocí tak, jak sama uznala za vhodné. Byla-li však zaskočena komplikacemi, kterými byla například jiná poloha dítěte, velká krevní ztráta, poporodní sepse a jiné, byla nucena přivolat lékaře. Ten pak většinou celou záležitost drasticky dokončil.“

VYŠÍN Vojtěch, Babictví, učebná kniha o porodnictví pro báby porodní, Olomouc 1988.


Vzdělání porodních bab v době vlády Karla IV. se ihned po založení univerzity nesoucí jeho jméno omezovalo pouze na teoretické pojednání o porodu bez možnosti praktického cvičení v odborném prostředí. Anatomii a chirurgii totiž přednášeli výlučně jen profesoři, kteří náleželi k duchovnímu stavu. Postavení porodních bab bylo vedle vzdělaných lékařů této doby velmi tíživé, protože byly zpravidla negramotné. Poněkud odlišná byla situace v Belgii a Německu, kde od 15. století měly porodní báby možnost získat certifikát, který potvrzoval jejich působení v této živnosti. Obecně však byla ve venkovských oblastech úroveň poskytované péče často velmi nízká a její poskytovatelky zcela neorganizované.


První učebnice pro potřeby porodních bab přicházejí na počátku 16. století. Tou první je dílo městského lékaře Eucharia Roesslina z roku 1512, které známe pod názvem Růžová zahrada pro těhotné ženy a porodní báby. V českém prostředí jen o pár let později, konkrétně v roce 1519, vychází první česká učebnice pro porodní báby nesoucí název „Zpráwa a nauczenie žienam tiehotny a babam pupkořeznym netolikoprospessna, ale také potrzebna“ a další česká kniha z pera Matouše Wolkenbergera s názvem „Růžová zahrádka plodných žen“.


Významným milníkem v rozvoji porodnické péče na našem území bylo období tereziánských reforem. Jednou ze zásadních změn bylo nařízení, které ukládalo stávajícímu univerzitnímu profesorovi anatomie, aby přednášel porodnictví nejen studentům z řad budoucích mediků a chirurgů, ale také porodním bábám. Venkovské báby začaly být vzdělávány alespoň v teoretické rovině a musely být přezkoušeny krajským ranhojičem. Roku 1753 vydala císařovna Marie Terezie Generální řád pro Království české, který upravoval i babictví. Napříště byly porodní báby přísně zkoušené zemskou komisí a těm, které zkoušku úspěšně složily, bylo dovoleno nosit označení v podobě odznaku, čímž se lišily od bab bez vykonané zkoušky.


Roku 1811 byl jmenován profesorem porodnictví na pražské lékařské fakultě Antonín Jungmann, bratr proslaveného Josefa Jungmanna. Založil moderní rozsáhlou knihovnu, přednášel česky i německy a pod jeho vedením pražská porodnická škola dosáhla evropské prestiže. Za jeho působení prošlo klinikou a porodnicí u Apolináře přes osm tisíc porodních bab. K jejich vzdělávání přispěly v nemalé míře i Jungmannovy učebnice, zejména Úvod k babení z roku 1804. Poprvé měly české porodní báby možnost seznámit se s podrobným spiskem, který jim přinesl rady lékaře o průběhu porodu a o možných komplikacích. Kniha byla opakovaně vydávána.

„K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se, aby bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese. Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé.“

JUNGMANN Antonín, Úvod k babení, 1804.

V roce 1850 se oddělila výuka porodnictví pro lékaře a porodní báby na dvě samostatné kliniky. Vystřídala se zde řada významných odborníků, za všechny musíme zmínit Václava Rubešku, který se stal profesorem na „babické škole“ v roce 1892 a je právem považován za zakladatele českého porodnictví. Za třicet let svého působení vychoval na pět tisíc porodních bab, které pokládal za důležitý spojovací prvek mezi rodičkou a lékařem. Porodnictví pro babičky z roku 1893 se stalo dalším významným odborným příspěvkem pro vzdělávání budoucích porodních bab.


Z výše uvedeného je zřejmé, že 19. století a zejména jeho druhá polovina, přináší výrazný posun v možnosti stát se odborně vzdělanou porodní bábou. Od roku 1852 bylo možné na pražské univerzitě absolvovat čtyřměsíční teoreticko-praktický kurz. Položme si nyní otázku, kdo byly ony ženy, které se rozhodly vydat se ve svém životě touto cestou? Jak píše ve své diplomové práci Kristýna Kubíčková, ženy, které se rozhodly k vykonávání placené práce obvykle pocházely ze středních či nižších sociálních vrstev, řemeslnických rodin, a k tomuto rozhodnutí je vedla nepříznivá ekonomická situace jich samotných případně jejich rodiny. Obvykle se jim dostalo základního vzdělání, které bylo předpokladem pro další vzdělávání, a právě proto mohly usilovat o profesi porodní báby. Nezřídka se jednalo o vdovy, které po smrti manžela musely samy uživit rodinu. Protože neměly dostatek finančních prostředků na zaplacení babického kurzu (cca 60 zlatých na diplom, knihy a nástroje), v jehož úspěšném absolvování spatřovaly šanci na uživení, často se obracely na úřady lokální samosprávy oblasti, v níž žily. Mezi žadatelkami o studium se ale nacházely i ženy provdané, a tedy určitým způsobem zajištěné. O jejich motivacích lze pouze spekulovat, nicméně je zřejmé, že v tomto období nebylo pro ženy jednoduché nalézt možnost, jak rodině významněji ekonomicky prospět.


Jaká byla „pracovní náplň“ porodní báby? Je mylné si myslet, že přicházela až k samotnému porodu. Václav Rubeška toto specifikuje ve své příručce Porodnictví pro babičky. Zde se mimo jiné uvádí, že:

„babička nemá těhotnou svými návštěvami obtěžovati, zvláště ne už od 3. - 4. měsíce. Při první návštěvě se může jen zeptati, zda a kdy smí zase přijíti aneb ještě lépe čekat na nové vyzvání.“

RUBEŠKA, Václav, Porodnictví pro babičky, Praha 1903, s. 50.


Dle autora má být porodní bába ochotná, úslužná, ale ne vtíravá. Dále vyjmenovává povinnosti a úkony, které bába vykonává při samotném porodu. Tím ale pomoc porodní báby nekončí. V době šestinedělí má novopečenou matku navštěvovat každý den, dle potřeby i dvakrát denně, a to až do chvíle, kdy je matka schopná se bez obtíží o dítě postarat sama. Pokud se objevily u novorozence nějaké komplikace i po této době, nahrazovaly babičky do jisté míry i kojenecké a dětské ošetřovatelky. Přesné sazby za porod a ošetření nám nejsou známy, můžeme se však domnívat, že výdělek porodní báby závisel na ekonomické situaci její klientely. Porodní báby často pracovaly, dokud jim vlastní zdraví dovolilo. Důvodem byl vedle s léty rostoucí zkušeností i fakt hrozby nezajištěnosti ve stáří a nemoci. Vznikaly tak spolky, zakládané porodními bábami, pro případ nemoci a stáří, do nějž členky měsíčně přispívaly drobnou částkou.


Ženy vždy pomáhaly jiným ženám ve chvíli, kdy na svět přichází nový život. Porod byl po staletí výlučně ženskou záležitostí, neboť muž u porodu byl prostě tabu. A podle církevních pravidel mohl mít navíc neblahý vliv na ctnost vdaných žen…

Zdroje:


Monika BOUDOVÁ, Celoživotní vzdělávání v porodní asistenci, České Budějovice, 2011, bakalářská práce (Bc.), JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH, Zdravotně sociální fakulta.
Antonín DOLEŽAL a kol., Evropa – kolébka vědeckého porodnictví, Praha 2009.
Antonín DOLEŽAL, Od babictví k porodnictví, Praha 2001.
Martina HALÍŘOVÁ, Důvěra, úcta, mravnost: tři nezbytné atributy porodní báby, Dějiny a současnost Roč. 39, č. 10 (2017), s. 17-19.
Kristýna KUBÍČKOVÁ, Babická práce v pacovské farnosti ve druhé polovině 19. století, Praha Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie 2015, diplomová práce, dostupné z https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84130
Jitka MEINDLSCHMIDOVÁ, Historie babictví, vzdělávání porodních asistentek [online]. Praha : Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta, Ústav teorie a praxe ošetřovatelství, 2007, dostupné také z https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/23122/ Aleš ROZTOČIL a kol., Porodnictví, Brno 2001.
Václav RUBEŠKA, Porodnictví pro babičky, Praha 1903.
Vojtěch VYŠÍN, Babictví, učebná kniha o porodnictví pro báby porodní, Olomouc 1888.
Daniela TINKOVÁ, Zrození porodnice v osvícenské Evropě, Praha 2010.

https://www.wikiskripta.eu/w/Historie_babictv%C3%AD_a_porodn%C3%AD_asistence_ve_sv%C4%9Bt%C4%9B

Mgr. Irena Kratochvílová

Mgr. Irena Kratochvílová

Historička
Pro www.znamsvujpuvod.cz

Španělská chřipka versus Koronavirus

Španělská chřipka versus Koronavirus

Píše se rok 2020 a světem se šíří strašák jménem „Koronavirus“. Ti, kteří nevěřili hrozbě ji už pociťují. Ti, co věřili a báli se od začátku prvních zpráv, se nyní bojí víc. COVID-19 se poprvé objevil v Číně již v roce 2019 a patří do stejné kategorie jako SARS.

Zdá se, že historie se opakuje. Již před více jak 100 lety totiž zažil svět podobnou zkoušku odolnosti, která stála život 50-100 milionů lidí. Jiný druh chřipky, tehdy pod přízviskem španělská, měl ovšem mnohem fatálnější následky než současný koronavirus.

Těch příčin bylo tehdy více, např. méně pokročilá věda, možnosti informovat obyvatelstvo a hlavně větší agresivita viru a nemožnost se proti němu celosvětově postavit. Mnoho rodin přišlo o své bližní. Vymřely celé rodiny, nová generace už nikdy nevznikla. Takovou katastrofu, horší než morovou epidemii, nikdo nečekal. Takzvaná španělská chřipka se poprvé objevila roku 1917, kde jinde než v Číně. Na člověka se s největší pravděpodobností se vir přenesl z ptačí říše.

Virus španělské chřipky se projevoval ale velmi podivně. Napadal většinou mladé ženy a muže v nejlepší kondici především mezi 20 a 40 roky věku. Starší lidé byli prý relativně v bezpečí. Čím silnější odpověď imunitního systému, tím horší průběh nemoci. K děsivě vysoké úmrtnosti, což bylo statisticky 10 až 20 % všech nakažených, přispěl i zbídačený stav obyvatelstva. Lid ve většině oblastí trpěl podlomeným zdravím a podvýživou. Chřipka vypukla naplno v roce 1918 a lze ji proto vnímat jako velmi temný stín první světové války. Nemoc byla úmyslně zamlčována. Jediným státem, kde se o chřipce veřejně mohlo mluvit a mluvilo, bylo Španělsko. Proto “Španělská chřipka”.

Profesorka historie na univerzitě ve Štrasburgu Anne Rasmussen o chřipce napsala: „Vinou toho, že zbylé mocnosti mlčely, soudilo se nejdřív, že nemoc řádí výhradně ve Španělsku. Ve skutečnosti byla španělština jediným jazykem, v němž se o infekci smělo hovořit.“


V deníku Čech 6. října 1918, což byl katolicky zaměřený deník, vyšel článek Školská hlídka, který uvedl možné příčiny a vznik této nemoci. Viz. výňatek z článku níže. Autor také spekuluje o místu vzniku nemoci.

Uvádí se, že španělská chřipka pustošila ve třech vlnách. Na jaře roku 1918 se světem, zejména Evropou, Severní Amerikou a Afrikou, prohnala první vlna. Ta druhá téhož roku v létě byla ničivější a silnější. Jako kdyby chřipka chtěla vše dotáhnout do úplného konce, prohnala se pomocí tzv. třetí vlny znovu. Tentokrát umírají ti, co byli dvěma předchozími vlnami jen oslabeni.
Chřipka začala ustupovat až v roce 1920. Lidé si konečně vytvořili dostatek obranných látek a stali se odolnější. Na konci svého dva roky trvajícího řádění se populace země snížila o 3 – 5%.

Také list Pokrok z 9. Října 1918 uvádí příznaky chřipky:

Španělská chřipka se nevyhnula ani slavným jménům. Mezi těmi, kteří nezvládl boj s virem byl i slavný francouzský básník Guillaume Apollinaire. Dále pak autor slavného divadelního dramatu Cyrano z Bergeracu Edmund Rostand či geniální rakouský malíř Egon Schiele, kterého nemoc dostihla v 28 letech.

V českých zemích si podle historika a lékaře Haralda Salfellnera španělská chřipka vyžádala 44-75 tisíc životů. První potvrzenou obětí byl koncipient pražského ředitelství JUDr. Egon M. Prorok, o jehož smrti napsal Prager Tagblatt.

Bc. Martina Siegelmannová

Bc. Martina Siegelmannová

Writer

Náš předek jako pacient

Náš předek jako pacient

Při sestavování rodokmenu a rodové historie nás samozřejmě zajímá i příčina a okolnosti úmrtí našeho předka. Díky digitalizaci matričních knih (narozených, oddaných a zemřelých) můžeme nahlížet do záznamů o úmrtí, kde se dozvíme nejen datum a místo, ale také (většinou) příčinu úmrtí. Někdy zapisovatel do matrik dopíše i číslo ohledacího listu. Toto se ale týká záznamů o úmrtí většinou jen do počátku 20. století.

Mladší záznamy o našem zemřelém předkovi musíme hledat na současných matričních úřadech, kde jsou ještě takové matriční knihy uloženy. Pokud jsme přímými předky hledané osoby, můžeme si o záznam příslušný matriční úřad požádat.

Pro 20. a 21. století ale máme ještě další možnosti, kde hledat informace o úmrtí našeho předka. Chceme-li detailnější popis příčiny úmrtí, například kvůli genetickým chorobám apod., můžeme se obrátit na zdravotnické zařízení, kde byl náš zemřelý předek před svou smrtí v péči.

Zdravotní dokumentaci vede a uchovává ten, kdo zdravotní službu poskytl. Dohledat se tedy dá v příslušném zdravotnickém zařízení. Ovšem jsou tam nějaké ochraně lhůty a doby skartace. Je tedy možné, že budete-li hledat zdravotní kartu svého předka, který zemřel před 50 lety, že již bude skartovaná. Doporučuji se tedy zeptat u ošetřujícího lékaře či v nemocnici, kde byl pacient veden. Pokud váš předek/pacient nevyslovil nějaký konkrétní zákaz sdělování informací o svém zdravotním stavu, neměl by být s nahlédnutím do karty a pořízením fotokopie problém.

Otisk našich genů

Otisk našich genů

My nevíme, kde všude a jak se tiskly naše geny. Nevíme, jen tušíme. Náš život je toho dokladem, i když ale ve skutečnosti nám “toho” náš život může dát mnohem víc.

To, co netušíme, je jaké máme možnosti. Naši předci nám svým umem, svou moudrostí, po generace zdokonalovanou profesí, životními zkušenostmi, návyky, ale i zlozvyky, dali mnohé věnem.

K naší škodě o tom ale nemáme ani tušení. Tyto dary nikdy nevyužijeme a nepostavíme si svůj život na mnohem lepších základech. A nikdy nevystavíme další mohutnější zdi, které by byly připraveny pro naše děti a pak i jejich děti.

Co tím myslím? Tak například:

Totalitní režim minulého století doslova pozabíjel po generace předávaná řemesla a profese. To, co budovala šlechta po staletí přišlo vniveč. To, co budoval nejprve malý sedlák, který se stal o několik desítek až stovek let velkým sedlákem čili gruntovníkem, je (většinou) pryč. Co nám tu zůstalo?

Život v 21. století je umělý a chaotický. Přináší tolik psychických a fyzických nemocí, že svůj život nemůžeme žít plnohodnotně a spokojeně. Nevíme, kdo jsme.

Jen považme, jak pyšný byl syn a koneckonců i otec, když přebíral rodový statek se všemi polnostmi a “vážeností” v obci. Jak “snadné” mohlo být a jistě bylo, učení se profesi, dejme tomu kovářské, když synek celý život vyrůstal pod dvěmi generacemi kovářů…

Díky Bohu za to, že v posledních letech se v naší ekonomice (zatím asi jen morálně), podporují rodinné podniky a firmy. Již jsem pár článků zachytila. (Forbes,…) Ale stále jsme na začátku. Není to totiž jen o předávání firmy svým dětem, je to také o výchově a rodinných tradicích, protože “zemře-li” láskyplná (ale i přísná) výchova a převáží-li vliv sociálních sítí a počítačů na naše děti, nebudou naši potomci chtít být součástí rodinné “práce” (ano, práce, nic není zadarmo). Děti vyrůstající za pomoci Facebooku a počítačových her totiž neumějí v dnešním světě přežít. Ale to by bylo na jiný článek 🙂

Co tedy s těmi geny?

Tak například jeden z mých rodů z matčiny strany vykonával nejméně po 300 let profesi “uměleckou kovařinu”. Někdy na počátku průmyslové revoluce u nás (polovina 19. století) se v tomto rodě řemeslo vytrácí. O 120-170 let později (20. a 21. st.) se začala řemeslná zdatnost projevovat. Ovšem využita k obživě nebyla. Až nyní snad, protože jsme se s manželem rozhodli své dcery v tomto směru podporovat, již jsou vidět výsledky, které budou mít v jejich životě velký vliv. 

Nejstarší dcera bude letos maturovat na umělecko průmyslové střední škole, obor “malba” (a příjímá již menší zakázky), prostřední dcera studuje také na podobné škole… navíc má vlohy ke čtení starých písem (již od jejích 15 let)… zvláštní, ne? Čtení starých písem je můj profesní obor… 😀 a naučit se číst v matričních knihách mají problémy i studenti vysokých škol.

Škoda, že naši předci většinou neuměli psát a nemohli nám tu zanechat ještě i písemný odkaz, nejen ten “genetický”. Taková rodinná kronika by přišla vhod, nemyslíte? Dozvěděli bychom se ledascos.